RECENZE: Film o Edith Piaf, velké lidové melodrama

Životopisný snímek Edith Piaf se vrací do Česka, kde se točil. V titulní roli slavné šansoniérky v něm září Marion Cotillardová.

New York, rok 1959. Přijíždí houkající sanitka, záchranáři s nosítky si razí cestu do sálu, odkud zní nezaměnitelný hlas. Edith Piaf. Právě pro ni jedou, právě jí je zle, ale dál zpívá. Pořád ještě zpívá; jako o život.

Tak začíná životopisné drama Edith Piaf, které se zrodilo ve Francii, točilo hlavně v Česku a svou mezinárodní cestu zahájilo na letošním Berlinale. Tam jako všude jinde se mu tleskalo - ale kdyby se daly ovace roztřídit, na samotný film by jich zbylo málo.

Příběh slavné francouzské šansoniérky totiž stojí na jejích písních, které byly - s výjimkou několika nedochovaných, tudíž nově nazpívaných „pouličních“ výstupů - převzaty z původních nahrávek, a na skvělé Marion Cotillardové v titulní roli. Už od prvního záběru dává herečka najevo, že tohle je její triumf.

Bez sentimentu
Režisérovi Olivieru Dahanovi slouží ke cti, že zejména v první půli vyprávění důsledně udržuje tvrdě nesentimentální tón. Osud příští hvězdy přitom k lítostivým slzám svádí: hned po americkém startu se děj vrací skokem do Paříže roku 1918, kdy matka odloží zanedbanou dcerku k babičce, odkud ji otec převeze ke své matce - do nevěstince.

Edith Piaf

60 %

Francie-VB-ČR, 2007, 140 minut

Režie Olivier Dahan

Hrají Marion Cotillardová, Sylvie Testudová, Gérard Depardieu

Kinobox: 79 %

IMDb: 7.6

V onom „hnízdě neřesti“, kde vládne křiklavá paráda i domácká pospolitost, tráví holčička paradoxně nejsladší chvíle svého dětství, hýčkána prostitutkami s jejich mateřskými touhami jako panenka. Tady zažije i období, kdy dočasně ztratí zrak a jímavě prosí: „Já nechci být slepá, svatá Terezičko!“

Bohužel už v téhle rané životní kapitole režisér ukáže, že jeho úvodní skok časem nebyl ojedinělý. Zvolil si totiž nejbanálnější vypravěčskou metodu či spíše manýru, jakou snad kinematografie zná, takzvané flashbacky neboli retrospektivní záběry, jejichž pomocí čistě mechanicky cestuje v časoprostoru.

Třeba dívenka, již „hříšné tety“ vyzdobí při hře líčidly, přivolá obraz dospělé Edith Piaf rovněž před zrcadlem. Jiný než vnějškový efekt tyhle spojnice nemají, o smyslu už vůbec nemluvě - Dahanovi se zjevně jen příčilo vyprávět „obyčejně“, tedy chronologicky. Paradoxně tím stejně nezakryl, že filmařsky představuje Edith Piaf pouze běžný přírůstek do rodiny solidně ilustrovaných životopisů.

Uhrančivá, nesnesitelná
Nicméně ona zdobná  tržkovitost má jednu výhodu: Cotillardová je na plátně co chvíli. Z drogových vizí se přenese ještě jednou do dob, kdy ji otec vytrhne z útočiště červených luceren a spolu putují s cirkusem a poté sami dva, až se první náhodný divák - mimochodem Vladimír Javorský - zeptá, co umí „ta malá“.

Dívka začne zpívat Marseillaisu; od té chvíle ví, jak se živit, následují vzestupy a pády, lásky a zrady - a Cotillardová se ujímá žezla naplno. Nehraje Edith Piaf; ona se jí takřka stává. Nejde jen o fyzickou podobu, přesně posazený nakřáplý hlas nebo věrnou nápodobu pěveckého projevu.

Herečka především vyzařuje sílu osobnosti: její Edith Piaf je drze klackovitá holka z ulice i opilecky pánovitá, nesnesitelná hvězda, a přece vždycky znovu uhrančivá. Ostatní herci, dokonce i Gérard Depardieu v roli objevitele zpěvaččina talentu, se jí klidí z cesty, jako by si ani netroufali rušit velké sólo Marion Cotillardové.

Když zpívá slavné Je ne regrette rien, splynou herečka s postavou v iluzi jedné nesmrtelné bytosti. Ale jinak má film podobu, již přesně vystihl jeden pařížský fanoušek slovy „velké lidové melodrama“.